Cestopis s Jezevčíkem

To si tak sedím v pátek večer před odchodem do muzejního víru metropole na bytě, houpu se v křesle a přemýšlím, co s načatým dopolednem, které přijde následující sobotní den. Kuci roverský chtěli víc akcí, ale čas nemají.. spolu s myšlenkami, jak tohle skloubit, se mi v hlavě rojí více či ještě více nereálné nápady, co by se dalo dělat. Po zamítavých reakcích svědomí zkouším štěstí, žhavím Kubika a píšu dlouhou sms s pozvánkou na nejméně nereálný nápad.. Většina z nás žije celý život v Brně. Zkusil si ho ale opravdu někdo projít, jen tak? Zjistit, kde co je, jak to je daleko a jestli je Líšeň ještě v Brně? Já ne.. a protože celkem dlouho pro mě platila rovnice Brno = Bystrc + Česká + Hlavní nádraží, tak jsem neváhal udělal tlustou čáru za svou omezenou nevědomostí.

Plán byl jasný, 25.5 v 9.00 sraz u nástěnky a od tama co nejpřímější trasou do Mariánského údolí v Líšni, pěšky.. Na srazu jsme se sešli.. čtyři. Já, buzola, azimut 335 a pes Frodo alias Friťák. Bohužel to nebylo přímo v devět, ale kdo by spěchal, když se Radim a Joža nejprve potřebovali dostat domů a teprv pak vyrazit. Nakonec jsem tedy v kulatých deset dopoledne vyrazil ostrým krokem z konečné Ečerova, pouštěje stopky na mobilu, aby byla nějaká ta dokumentace.. Původní plán běžet celou cestu jsem zamítl ze zdravotních důvodů (vzácná nemoc, v latině „acedia“), ale i tak jsem celkem rychle dorazil podél šaliny k mostu u Kubíčkové, odkud už z dáli zářilo fialové triko s gemmou na zádech. Teď už ve třech jsme se s Radimem dostali přes ulice a uličky za nosného hovoru až ke kamenolomu, kde se připojil poslední člen výpravy, zakladatel firmy s outdoorovým vybavením, Sir Joseph. Kuci shodou okolností byli oba na Cordaporadě, takže jsme probírali vše možné od nápadů a zážitků z kurzů až po aktuální problémy a situace. Cesta kolem řeky nám tak hezky ubíhala. Přes pokec o autech a návodu, jak si poradit v Rumunsku, přecházíme zahrádkářskou oblast za Jundrovem, přebíháme rozpálenou silnici na Bráfové a mezi rodinnými domky stoupáme na Kravák. Přemýšlíme, odkud se odpaloval úvodní ohňostroj a po trase podzimní šifrovačky klesáme podél bývalých kolejí u GML, kde byla obzvlášť vypečená šifra s barvami (Jeňour: „Triviální…“) a kterých tu teď už stojí jen polovina.

Před VUTFASTem však přichází plánovaná rána, Radim ztrácí sílu a musí domů pro voušr na LANko, kam má odpoledne nahrat skautíky. Odpouštíme mu, přidáváme do kroku a scházíme už o něco méně známými ulicemi k Lužánkám, probíraje Ameriky a Ruska na čtyřech kolech. Kvůli porouchaným semaforům přecházíme na červeného panáčka a po Erbenově obcházíme mou milovanou školu nejvyšší. Trošku cítíme nohy (od slova „city“), a tak na nejbližším minináměstí dáváme přestávku. Dáváme si chleba, Frodo šišku a je nám dobře.. Nemůžeme ale vytuhnout, a protože už jsme v půli cesty, procházíme přes Venhudovu, zdravíme Pazourův domov (akorát nevím, kde a jestli vůbec tam bydlí..) a přes Merhautovu vcházíme do Husovic, kam jsem ještě nikdy pěšky ne(do)šel. A ono to nevypadá vůbec zle, pěkný rodinný domy, úzký ulice, klid.. to vše, než dorazíme k řece, kudy vede 4ka a kde to taková idylka už není. Umně se ale vyhýbáme Zábrdovicím, procházíme pod železniční tratí, nacházíme názarníky a palubní desky z asi felicie, ale necháváme je tam a následně provádíme vizuální sociologický průzkum dvou, kdysi stejných, nyní diametrálně odlišných bytovek, co stojí vedle Gajdošky. Teď už na zeleného panáčka přebíháme městský okruh, kocháme se vilami bývalých vojenských pohlavárů vedle kasáren o velikosti cizkrajovecké fary a u Honda salónu nacházíme správnou cestu vedoucí na kopec – Vinohrady.

O pověstnou zahrádkářskou oblast, o které se píše třeba na Kafelance (.wz.cz) jsme zavadili jen letmo, a spíš se držíme hlavní cesty, která je těsně pod vrcholem lemována aktivitami Radimových kolegů (Střediska volného času Lužánky, kdyby to někoho zajímalo a dočetl se až sem). Zálibně koukáme na skoroslacklajnu, ale my máme jiný cíl, a tak pokračujem k panelákové čtvrti. Ameriku od Jožovo kámoše nenacházíme, ale naproti tomu jsme skoro hned na konci Vinohrad a u výlohy Hoška motoráře a.s. plánujeme budoucí nákupy, až budeme velcí kluci a budeme mít na účtech aspoň sedm vín. Následně trochu riskujeme a plánujeme průlez „země nikoho“, která nás dělí od Líšně. Díra v plotu a krátké bloudění nás nijak neodrazuje, spíše přemýšlíme, jestli bude v plotu díra i na druhé straně. Využíváme konečně nezastavěné plochy k tomu, co Froďák dělal u spoustu rohů po celou cestu, a vzápětí po překonání tzv. via narcotica de Pablo Escobar dorážíme ke čtyřproudovce před Líšní. Přebíháme půl cesty, pak se chvíli kocháme velmi rychlými auty projíždějícími z obou stran, a jakmile to jde, opouštíme tuto neplánovanou podívanou a zařazujeme druhý odpočinek na na krásném industriálním betonovém návrší uprostřed travnatých ploch.

Zbývá nám poslední čtvrť a trochu vody, takže ji skoro dorážíme, kecáme o Osadě předchozí i nadcházející a nakonec se zvedáme k poslednímu útoku. Procházíme mezi paneláky k obchodnímu středisku ze zlatých dob, kdy se všichni měli dobře a měli všechno. Proto nás zaráží nenalezení potřebného bankomatu, a tak radši pokračujeme dál přes louku v údolí přes místo, kde měl Joža s Radimem a Jeňourem rádcáky s Rozrazilem, takže při procházení mezi následujícími domy probíráme rozdíly mezi Rozrazilem a Cordou. Najednou se kopec láme a při pohledu na zastávku 8ky, kde se natáčela závěrečná scéna Metr Xu (brněnská verze Matrixu), klesáme do staré části Líšně, která je v porovnání s panelákovou části jako pěst na oko (nebo naopak..). V jednom z domů chladíme žaludek zmrzlinou a podél potoka se blížíme k cíli. Pocestě nás ještě zastaví neodbytná rodinka „Dobrýdencojetozapejska“ a poznávají v něm Froda.. je to holt celebrita. Nenecháváme se s Jožou ale odklonit od denního cíle a s nevídaným tempem finišujeme do poslední zákruty, za kterou se otevírá zastávka 55ky – Mariánské údolí.. jupiky jej! Čas na stopkách ukazuje 04:32:66 i s přestávkami.

Dávame si dvě zlaté za dva zlaté, a klobásu za tolar (tak nakonec klobása nebyla) a pozorujeme podivné lidi, kteří mají vedlejší stůl pokryt tričky.. později se na webu dovídám, že tam byl i cíl pěšího 100km závodu Okolo Brna… Nu a protože máme festovní hlad, tak fotíme závěrečné (první a poslední) foto na odolnou krabičku od mýdla a 55ka nás odváží přes zast. Myškovu (po degeneraci českého jazyka přejmenovanou na Mifkova) do Židenic, loučíme se s Froďákem, přidává se k nám Marťa a jedeme do jedné nejmenované restaurace na Svratecké zajíst grilovanými žebry dnešní úspěch. Takhle to dopadá, když se sejdou fajn lidi u sebeblbějšího nápadu. Inspirace do budoucna? Přidejte se a nedělejte Helenu!

Zevl text, Joža foto

Nudná statistika říká tyto údaje:
Ečerova-Mariánské údolí = vzdušnou čarou 15,8 km; naše co nejpřímější trasa = 20,85 km
Doba start-cíl = 4 hodiny 32 minut; čas chůze cca 4 hodiny; rychlost něco přes 5 km/hod
Oficiálně daná průměrná rychlost chůze dospělého (myslím): 4 km/hod
Počet navštívených čtvrtí: 13

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 komentáře u Cestopis s Jezevčíkem

  1. Komár napsal:

    tý brďo, to zní uplně úžasně, tak moc mě štve, že jsem radši dal přednost výdělku před tímto, protože tohle už mě kdysi tak lehce napadlo… fakt, super článek a ta cesta musela být úplně skvělá…. tak příště!

    • Honza napsal:

      No byla to paráda, snažil jsem se to i popsat tak, aby ten článek nebyl o tom, že jsme šli doprava, hodinu doleva a pak rovně.. každopádně hotové schody a mrzká odměna za ně jsou taky věci důležité, takže se neboj nic, můžem realizovat plán č.2 😉 A dá se to tentokrát spojit i s těma keškama třebas..

      http://leteckaposta.cz/370022552

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *