Bach is back

Tentokrát bude můj článek pro některé trochu zvláštní. Nejsem si jistý, jestli se vám to bude zdát jako předem jasná věc, nebo naopak značně zdeformovaný a znejistělý názor. Ale věřím, že se mě pokusíte pochopit a aspoň něco vám to dá. Chtěl bych se totiž dnes podělit o svůj názor na hudbu. Ale vezmu to nejdříve trochu zeširoka…

Hodně lidí dnes tvrdí, že hudbou žije. Je to přece mnohem snazší než dříve a tak trochu v módě. Sami vidíte, kolik lidí chodí po ulici se sluchátkama v uších. Odkud všude hudba zní. A teď se vás nebudu snažit přesvědčit, abyste toho nechali, neničili si uši a naučili se poslouchat kráse ticha. Jen abyste se malinko zamysleli, co pro vás sama hudba znamená.

Když nedávno byl slušný rozruch, ohledně zákonů, jako PIPA a ACTA, upozornil mě kámoš na jeden z důsledků, který by to pravděpodobně mělo. Tvrdil, že s nemožností jednoduchého získávání hudby, by velká část lidí začala hudbu pořizovat legálně, ale díky tomu si jí více vážit. Je pravda, že dnešní hudba už se mnohem častěji stává kulisou, než oceněným druhem práce a umění.

Umění… zní to samozřejmě a každý z vás by nejspíš byl schopen obhájit svůj styl. Přesvědčit mě, jak pěkně zní, má pravdivá a duchaplná slova, vtipné náměty, promakané klipy, excelentní výkony či prostě dobré nápady. Víte, nejsem v tomto příliš vzdělaný a mám slušné mezery. Znám jen pár kapel, byl na sotva několika koncertech a asi dokážu posoudit jen některé věci. Jako každý jsem pak prošel určitý vývoj ve vztahu k různým žánrům i hudbě obecně. Od Nohavicy jsem se přes vše možné typu Groove Coverage dostal k Beatles, pak přes rock s příkladem Queen a punk jako Sum 41 došel díky několika lidem až k metalu. Na krátkou chvíli jsem ho považoval za vrchol a nejlepší styl vůbec. A zároveň s tím začal nemít rád techno, nadávat na Biebera a smát se raperům. Pak jsem ale začal narážet na další písničky a tak nějak si uvědomil, že si to celý trochu namlouvám. Asi stejně, jako že nemám rád poridge nebo olivy (v pátek jsem se je konečně naučil jíst). Pořád jsem měl rád metal, ale zároveň jsem začal chápat ostatní a to, co vidí na jejich hudbě a začal si ji užívat taky. A tak jsem dospěl k názoru, že každá hudba je dobrá, i když některé si vážím víc. A tak už dnes pro mě není přiliš důležité, zda mi poslouchám německý metal, francouzský rap, korejský pop, nebo britské hardcore techno. To vše považuji za umění a vážím si lidí, kteří to dělají.

Můžete namítnout, že přece nemůžu mít rád všechno a pochopitelně máte pravdu. Některé hudební styly jsem ještě nestihl pochopit, některé mi přijdou až moc výstřední, nebo zvrácené. Ale co vyloženě nemám rád, jsou vykrádačky. Od kámoše jsem kdysi slyšel, že prý stačí mít v písničce čtyři rozdílné akordy, aby písnička nebyla „ukradená“. Vím, že dneska už je asi těžké vytvořit něco nového a originálního, zvlášť když půlka písniček je na 4 nejprofláklejší akordy (viz Four chord song). Ale ještě jsou skupiny, které to dokážou a tak nemám rád, když někdo vezme nějakou starší písničku, přezpívá ji a udělá z ní světovej hit. A to bez jediné zmínky o tom, čím se „inspiroval“. Naproti tomu proti coverům nemám naprosto nic. Každý dokáže dát to téže písničky svůj nádech, a čímsi ji obohatit. A tak mojí poslední velkou záchrannou se stala skupina The Piano Guys. Tak snad ještě vydržíte, i když se trochu rozpovídám o nich.

Vlastně jsou to jen dva týpci z městečka v Utahu, kteří se víceméně náhodou potkali a rozhodli se spolu tvořit hudbu.  Jon Schmidt hraje na klavír od svých 11 let, skládá hudbu a sám už vydal několik alb. Steven Sharp Nelspon hraje hlavně na cello, ale učil se na hodně dalších nástrojů a jejich prvky, obzvlášť kytary a bicích, jsou nezřídka patrné. Často pak nahrává několik nástrojů do jedné skladby a tak tvoří takový malý orchestr. A když se dají dohromady, vzniká něco úžasného. Jejich hudba by se dala zařadit do New Age classical music a je to vlastně kombinace hudby klasické a populární, jejich vizí pak inspirovat lidi a ukázat jim, že „vážná“ hudba je pořád „cool“ a zároveň něco krásného. Většina jejich písniček jsou právě covery známých hitů, oni jim však propůjčují něco ze sebe. Proslavili se především na Youtubu, díky skladbám jako Michael meets Mozart, Cello Wars (parodie na Star Wars), nebo Peponi (písnička Paradise od skupiny Coldplay). Pro mě to jsou borci, kteří jsou nejenom nehorázní skilleři a jejich hudba je opravdu „vysokým“ uměním, ale hlavně kteří dokážou povzbudit, vrátit mi optimistickou náladu a povzbudit do dalších věcí. Tvoří kousek štěstí v mém životě a jsem rád, že je znám, proto je chci doporučit i vám ostatním…

Inu, rozepsal jsem se trochu víc, než jsem čekal, takže díky všem, co to dočetli až sem. Co jsem vám chtěl říct, bylo, že hudba je nádherné umění a je fajn si ho vážit a neodsuzovat za každou nedokonalost. To dokonalé si pak zkuste prožít a zpříjemnit si tím volné chvíle. Tak nějak poslední dobou, jakmile doma nemám co dělat, tak popadnu kytaru a jdu si brnkat. Na cestě pustím náhodnou písničku do sluchátek. A ke známé hudbě si zazpívám. Jen tak pro radost. A hudba ještě dokáže přinést hodně radosti. Tak vám přeji, ať si vážíte toho, co máte a dospěte k tomu, co pro vás hudba opravdu znamená.

                                                                                                                                             Jeňour

Příspěvek byl publikován v rubrice Offtopic. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *