Sněžnice

Začátkem ledna jsme já, Komár a Joža dostali pozvání jet na sněžnice od jednoho instruktora z CORDY. „Super nabídka“, řekli jsme si. Původně se mělo jet na tři dny, nakonec jsme jeli jen na dva (a jednu noc). V Brně mi to přišlo málo, ale nakonec jsem byl ještě rád. Odjížděli jsme v sobotu brzo ráno, bohužel Joža ve středu onemocněl a tak se nemohl zúčastnit. A tak jsme s Komárem vyjeli v 6.29 jedničkou směr Grand – Olomouc – Bruntál – Ovčárna. 

Celkově nás bylo pět – dva instruktoři z CORDY, já, Komár a jeden loňský absolvent. Na Ovčárnu nás vyvezl skibus, tam jsme nasadili sněžnice a dál jsme pokračovali pěkně pěšmo. První den jsme měli ujít asi pět kilometrů. Celkem směšná vzdálenost řekne si člověk. Nicméně kombinace sněžnic, batohů a celkem silného větru udělá svoje. Když jsme teda asi po dvou hodinách došli na místo určení, Jelení studánku, byly dvě odpoledne. Tam jsme našli vhodný místo na vykopání záhrabu a začali kopat. Já kopal záhrab pro dva s Komárem, kde jsme plánovali přespat společně. Co se ale nestalo, narazili jsme na stromek, což nám dosti zkomplikovalo další kopání a tak jsme nakonec kopali asi dvě hodiny. I tak byl záhrab malej a tak bylo dost štěstí, že na Jelení studánce je útulna, kde jsme mohli uvařit. Ještě ke stravování, Ježek (šéf výpravy) uznává na horách model snídaně – večeře. To znamená že se najíte ráno a večer. Mezitím nic. Asi v osm jsme se odebrali do záhrabu, pořádně se připravili na noc (podložit se vším co jde a nohy strčit do batohu) a spokojeně usnuli. Možná se to nezdá, ale v záhrabu je docela teplo. Ráno jsme opět uvařili (mimochodem černej čaj se sušeným mlíkem je fakt fajn) a vyrazili volným terénem směr Malá Morávka. Tam jsme došli kolem jedenácté a odtud jeli přímým busem do Brna.

Teď k druhé části nadpisu. Už když jsem odjížděl, byl jsem trochu nachlazenej, ale říkal jsem si, že to bude v pohodě. Taky mě trochu zboural model stravování, přece jen nejsem zvyklej půl dne nejíst. No a abych nezapomněl, měl jsem jenom jedny ponožky. Kombinace tohoto způsobila, že než jsme vykopali záhrab, byl jsem promrzlej skrz naskrz a taky jsem přemejšlel kolik mi ještě zbylo prstů na nohách. Celkově jsem byl na dně. Být to na mně, večer snad ani nevaříme a jdem rovnou spát. Naštěstí mě Komár podržel, nachystal vaření a nechal mě ať se v záhrabu uvelebím jak potřebuju (bylo tam fakt málo místa). Po večeři mi už bylo mnohem líp a tak jsem se v noci překvapivě parádně vyspal. A druhej den? Nebylo mi úplně dobře a tak mě cesta do Malé Morávky málem zničila. Celkem hlubokej sníh v údolí a věčný přeskakování potoka mi ne zcela sedlo.

Celkově mě tato výprava přesvědčila, že zvláště v zimě je důležitý se umět o sebe postarat. A na to sem evidentně nebyl tentokrát připravenej. Příště, obohacen o tuto zkušenost, se s tím snad poperu líp. Takže, než vyrazíte na hory, pořádně se připravte (i psychicky).

Váš pokorný vypravěč

P.S. Fotky bohužel ještě nemám, ale stejně jich je málo.

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

1 komentář u Sněžnice

  1. Zevl napsal:

    Inspirativní!

    Bavil jsem se včera s Komárem o jeho dojmech. I když jste to brali asi každý trochu jinak, tak máte můj obdiv:-)

    Nečekal bych ale, že je v záhrabu teoreticky i nad nulou..

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *