RK Rozrazil - první víkendovka

3.11.2006 - 5.11.2006


Dojmy od Petra | Dojmy Ruprda | Reportáž |

Dojmy od Petra

Jenom bych snad dodal. Například jsme skákali ze stolu po zádech do natažených ruk,byli tu přednášky jako např. o tom jak řešit druž. problémy, idea, jak vymíšlet program na výlety a schůzky, zdravověda - vytahovali jsme "zraněného" z auta, či si skusili jak se tvářit při vysvětlování pravidel. To natočili.

Petr

Dojmy Ruprda

Byla super, hafo se mě líbila.Asi z ze dvou třetin byla naplněna dlašimi přednáškami,a si jednu třetinu tvořil jiný program.Byli jsme v Bílovicích n. Svitavou v sokolovně.Přednášky byli o hodně nových věcech, ataké jsem si z toho hodně odnesl. Otatní program tvořily různé hry a atd.(bylo to si to nejlepší).Jinak,by se toho dalo napsat ještě hodně, ale na to nemám čas.

Ruprd

Reportáž

C48 na Víkendovce v kraji lišky Bystroušky

--------------------------------------------------------------------------------

Je asi čtvrt na sedm večer zimního času. Skrývám se za zděnou budovou Bílovického nádraží a pohledem hypnotizuji protější kolej. Každou minutou se na ni má se skřípěním brzd zastavit vlak z města zvaného Brno. Sem tam pohlédnu na kulatý měsíc, který svým jasným světlem ozařuje vrcholky lesa.



Je to teprve týden, kdy vědci z naší planety jedné vzdálené sluneční soustavy zachytili slabý signál. Když se jim podařilo naladit na příslušný kmitočet a obraz se vyčistil, nemohli uvěřit svým tykadlům. Jakási žena, muž, dítě a sova. Její křídla vířila vzduchem. A pak temno. Konec.

Rozhodli se okamžitě jednat a pomocí té nejmodernější techniky zjistit něco víc o těchto pozoruhodných bytostech a hnědém ptáku. Zdálo se, že signál pochází z modré planety Země, která nebyla zas až tak daleko. Vláda zelených z planety P112 rozhodla o vyslání agenta na Modrou planetu. Jeho úkolem bude sledovat ty bytosti a dozvědět se něco víc o jejich počínání...



Byl jsem to právě já, C48, kdo byl vyslán na tuto utajovanou misi. Podařilo se mi vyzvědět, že skupina asi třiceti mladých lidí se má ubytovat v Bílovicích nad Svitavou a snad se tu i vyučovat nějakým prapodivným řemeslům.



Najednou zpozorním. Vlak právě přijíždí a já se svým slizkým tělem ještě víc přitisknu k hnědé omítce. Vystupuje z něj pár obyčejných lidí, kteří spěchají z práce a mezi nimi i moje cílová skupina. Proplížím se podél stěny a nenápadně se vydávám za nimi. Z jejich středu se ozývá smích. Pak se všichni najednou seberou a s obrovskými hromadami čehosi tmavého na hřbetech odchází z nádraží. Zástup se line až k vysoké budově, kam všichni nalozí otevřeným oknem, což jim přikázal nějaký záhadný hlas. „Zřejmě mají vysílačku,“ poznačuji si do svého elektronického notesu a vznesu se nad okno, ve kterém postavy zmizely. Všichni se v místnosti převlékají a berou si hrnky a šátky...



Probouzím se do chladného rána. Slyším jen hukot místní řeky Svitavy a vlaky, které přijíždějí a zase odjíždějí. Matně si vzpomínám na včerejší večer a je mi jasné, že jsem dříve, nebo později usnul. Lidé se shromáždili ve velké tělocvičně a prováděli velmi pozoruhodné věci. Nejprve mi blesklo hlavou, že to asi bude nějaký rituál, ale nakonec jsem si všiml úsměvů na většině tvářích. Hráli si. Padali do natažených rukou, často se ocitali v koedukovaných dvojicích, či skákali z tamějšího pódia na ostatní. Nakonec se sami ukolébali ke spánku. A já také...



Ještě asi spí. Připlouvám k jednomu z oken. Nespí. Oni cosi konzumují. Chleba, ten už poznávám a jakousi červeno-oranžovou hmotu. Podivné. Později si to jistě zapíši. Najednou všichni vstávají a ženu se ven v tlustých bundách. Co se asi bude dít?

Netušil jsem, že se budou válet po zemi a dělat kotrmelce. Když nad tím teď přemýšlím, začínám pochybovat o nějakém tajném poslání, které má tato skupina stále se smějících dětí. Jedním ze svých ocelově šedých chapadel se podrbu na hlavě.

Vrací se. Uvnitř si berou papíry a tužky, rozdělují se do skupinek a vydávají se každý jinam. Pomyslím si, že se konečně dočkám nějaké akce. Ale to ne. Je sobota dopoledne a oni mají náladu se učit? Na naší planetě se vyučuje pouze dva dny v galaktickém týdnu. Všichni pozorně naslouchají a píší si poznámky. I já naslouchám, abych vyzvěděl jejich případnou strategii. Dozvídám se však něco o Metodice, Ideologii té jejich organizace a o tom, jak se dá člověk jménem Kuba vytáhnout z auta. Také sleduji divadlo, které zdá se, agenty velmi baví a už se zase smějí. Potom se dokonce natáčejí na kameru a obvazují si končetiny bílými látkami. Jde mi z toho hlava kolem...

Uf! Už je konečně večer. Snad už půjdou spát. Potřebuji si nutně odpočinout a ve své zelené hlavě zpracovat informace, které se mi tam dnes dostaly.

Ale ne, oni zase něco provádí! Seberu všechny síly a odpluji k nebližšímu oknu, které vede do jídelny. Lekám se, protože uvnitř stojí postava oděná v pytlích na odpadky a vypadá velmi podezřele. Jedno mé chapadlo se už natahuje pro zbraň, bezpečně připjatou u mého pasu. Druhé je ale zastaví. Jsem zvědav, co se bude dít dál. Osoba na stůl kydá jakousi neidentifikovatelnou látku a odebírá se pryč. Pak přichází druhá. Má na sobě modré pytle a na malé hlavě má nepřirozeně velkou přilbu. Divím se, že jí hlava nepadá dolů. Posype ten sajrajt nějakým bílým prachem a zase odchází.

Je asi osm hodin večer a já jsem celý u vytržení. Můj elektronický notes je plný všelijakých poznámek. Byly rozděleni do skupin. Po pěti. Dostali k nahlédnutí mapu a vydali se hledat další Dračí vejce, což, jak jsem vyzvěděl, byl i ten hnus na stole. Chodí po městě jako zmatení a očividně neví kudy kam. Já nenápadně poletuji nad nimi a divím se tomu, jak málo vážná je pro ně tato situace. Mám podezření, že tento druh lidí, bude asi nakažen nějakou vtipnou chorobou. Několika skupinám se konečně daří najít první vejce a nesou si ho dál. Dlouho se nic neděje. Připadá mi, jako by se jen procházeli a povídali si. Potom někteří konečně nalézají další a další vejce, které jim dávají ty podivné osoby v pytlích na odpadky. Je až nesnesitelné, kolik decibelů tyto osoby vydávají ze svých hrdel.

Je něco kolem jedenácté a všechny skupiny mají konečně pět vajec (některé šest:P). Vracejí se zpět do Sokolovny a každý si jedno nese...

Naštěstí už ulehají do spacích pytlů a i na mě padá únava. Uvidíme, co přinese zítřek.



Ráno se probouzím s pocitem, že tato moje mise je úplně k ničemu, protože se o ženě, muži, dítěti a ptáku očividně nic nedozvím. Jsem rozmrzelý a je mi zima. Už zase prší. Neochotně otevírám zápisník a sepisuji včerejší akci. Uvnitř se už zase něco děje...

Ale ne, už zase to učení... Vypadá to, že je to snad baví. Potom si zkoušejí hrát na vedoucí schůzky s malými dětmi. Podle mě jim to docela jde a ti jejich podivní vedoucí je i občas pochválí.

Jsem v pokušení zavolat svému šéfovi, sdělit mu, že má mise byla neúspěšná a odletět kosmo-lodí zpět domů. Něco mi však říká, že bych měl ještě počkat. Začínají si balit věci a pak se shromažďují na pódiu, kde si něco promítají. Musím uznat, že je to docela zábavné a mé zelené koutky občas cukají smíchem. Dívají se na sebe sama ze včerejšího odpoledne, kdy se natáčeli na kameru. Někteří se pořád kývají, že vypadají jako metronom, jiní si stále upravují vlasy a pár lidí opakovaně vydává podivné zvuky jako třeba „aaaaa“. Nakonec jsou téměř všichni spokojeni se svým výkonem, balí si své věci, naposledy se dosyta najedí a po pečlivém úklidu opouští budovu.



Moje mise tedy skončila. Vracím se domů na svou rodnou planetu a z okénka lodi naposledy zamávám jejich vlaku. Nedá se říct, jestli skončila úspěšně, nebo neúspěšně, ale musím konstatovat, že po pečlivém prozkoumání všech dostupných dat se mi víkend s nimi docela líbil. Celé bych to shrnul jako víkend plný legrace, přednášek a dračích vajec, na jejichž smysl jsem dodnes nepřišel.




(Postava C48 je pouze výplod jedné choré mysli, který se na víkendovce vyskytoval pouze v mojí fantazii.)

Werka

Novinky

Docházka

  1. Tomáš F.
    120
  2. Vojta
    120
  3. Daniel P.
    120
  4. Dominik P.
    118
  5. Adam K.
    114
o bodování

Anketa


Statistiky

© 2005-2019 Panteři a Kokino
verze 3.0.0