Tmavá řeka - druhé tažení

13.2.1999


Druhé tažení | Jak to viděli hráči | jak to viděli ti druzí... |

Druhé tažení

V sobotu 13. února se konalo druhé tažení naší celoroční hry. Vzhledem k tomu, že se tou dobou do české kotliny nahrnul poměrně chladný vzduch, padli mnozí udatní rytíři již ve značně nerovném boji se svými starostlivými maminkami. A tak kromě pěti Tarpanů dorazili pouze Martin K., Jeňa, Ňamlísek a Štěpán. Toto druhé tažení organizoval Davy. Působil velmi přesvědčivě už na zastávce autobusu, kde s borovným klidem nechal ujíždět jeden autobus za druhým. Už tam totiž s Peťou byli a tak se vyznali.Příběh vymyslel Ondra

Jak to viděli hráči

Jak to viděli hráči
Sraz byl v 7.50 středoevropského času. Přišel jsem už v 7.49 (dle svého dobrého zvyku přicházet všude dřív) a samozřejmě tam ještě nikdo nebyl. Asi za 5 minut se přiřítil Jeňa, pak přišel ještě Štěpán a Mňamlísek. To bylo vše. Jo, ještě jsem zapomněl na Ivana, ten tam taky byl. Sedli jsme do šaliny č.1 a jeli směr Hlavní nádraží. Cestou Ivan vyzradil mobilem tajné informace o našem počtu, čímž jsme ztratili výhodu překvapení. Když jsme dojeli na nádraží, Ivan nám koupil lístky na vlak. Sedli jsme si do vlaku(což nebylo zas tak jednoduché, protože vlak měl strašně vysoko schůdky). Ve vlaku nám Ivan rozdal mapky, 3životy (krepáky) a přečetl příběh o rodu co kradl syrečky, o jeho pokladu atd. Náš cíl byl jasný: přemoci dvě skupinky bránící poklad a získat poklad(viz mapka).
Vystoupili, jsme v Kuřimi a vydali se po modré značce směr Podlesí. Štěpánovi se cestou utrhl popruh od baťohu. Už jsme prošli Podlesím a jdeme stále po modré. Asi 10 minut jsme měli zamyšlení. Už jsme zase na pochodu. Cestou na sebe shazujeme hromady sněhu z nižších větví. Už jsme došli ke studánce (no, studánka to moc není, spíš jen polorozpadlá zídka s rezavou trubkou uprostřed, vody v ní moc není, vůbec žádná). Odbočili jsme po cestě doleva, směr 1. doupě lapků. Po asi 800m jsme uviděli posed. Za chvíli z něj padaly 3 meče, tedy spíš meč dýka a klacek. Za chvíli slézali i dva lapkové. Šedin a Ondra. Postavili jsme se proti nim a začala bitva. Šedin měl ten klacek, Ondra měl meč a dýku. Po urputném boji byl nejdřív zabit Šedin, a pak byl zabit i Ondra. Ztráty na naší straně byly: 2 životy(oba moje). Šedin a Ondra šli kousek s námi, pak se oddělili. Došli jsme na křižovatku, kde stál zaparkovaný žigulík. Odbočili jsme doleva směr 2. doupě lapků. Po asi 300 m jsme uviděli tři postavy. Přeskočili jsme malé koryto vedle cesty a drápali jsme se za nimi. Byli to další tři lapkové, Davy Mareček a Peťa. Zrovna dojídali buchtičky. Po krátkém boji jsme je opět přemohli, ovšem za ztrátu dalšího mého života a za jeden život Mňamlískův. Vrátili jsme se zpátky na křižovatku, kde jsme šli nahoru. Rozdupali jsme něčí běžeckou stopu a po chvíli jsme odbočili po vyšlapaných stopách. Šli jsme asi 1 km, kde jsme uviděli Pavla, jak na nás mává. Odbočili jsme a hrnuli jsme se přes ostružiní nejkratší cestou k Pavlovi. Když jsme tak doběhli, Pavel nám nabídl dvě možnosti: buď mu necháme půlku pokladu, nebo ho přemůžeme. Rozhodli jsme se pro to druhé. Přemohli jsme ho a šli hledat poklad, každý šel po jedněch stopách. Já jsem šel přes skály nahoru a dolů, šel jsem asi 10 minut, pak jsem se vracel. V půlce cesty jsem potkal Ivana s Pavlem, kteří mě už hledali. Poklad už byl dávno nalezen. Já jsem šel po stopách nějakého turisty, který měl namířeno na Babí lom. Rozdělili jsme si poklad (čokoládové penízky), snědli oběd a šli jsme zpátky, tentokrát do Lipůvky, kde jsme si sedli asi na 45 minut do cukrárny. Pak jsme sedli do autobusu a jeli do Brna. Vystoupili jsme v Králově poli na zastávce 104 a 44. Počkali jsme si na 104 a jeli jsme až do Bystrce, kde jsme přesedli na 54, která nás odvezla až na konečnou. Pak už jen hajdy domů.

jak to viděli ti druzí...

Nástup na předem vybraná zmapovaná stanoviště probíhal hladce i přes značné množství sněhu, kterým bylo se jim brodit. Teplota se o trochu vyšplhala oproti předešlým dnům, ale přesto bylo tak zima, že syreček při této teplotě už za hodinu nesmrděl. Po ukrytí pokladu na Spálené skále se lapkové rozdělili na stanoviště a já jsem zůstal u Spálené skály, abych kladl poslední odpor, pokud by útočníci příliš překypovali životy. Zároveň jsem se snažil připravit pár teplých plamenů, což v tomto mrazivém, ale vcelku suchém počasí nebyl velký problém. Asi díky tomu, že jsem měl v batohu pokorně velkou krabičku sirek pro případ, že by selhaly ušlechtilejší metody. Trvalo dlouho než se útočníci hordy přiblížili na dohled. Před tím se ještě objevil podivný turista, který svým oděním moc nezapadal do epochy, kterou jsme nastolili a připomínal spíše nějakého inspektora od lesů na sobotní vycházce. A tak jsme se tvářili asertivně vědomi si, že do naší doby oheň nerozlučně patří.To ho asi zmátlo, protože se ptal, zda ho nebude někdo honit po lese. Slíbili jsme mu, že ne. To jsme ještě nevěděli, že po jeho stopě vyrazí Martin.
Když se útočníci objevili na dohled, viděli jsme jak se s námi snaží Ivan spojit mimočasovým pojítkem. Chovali se velice důvěřivě a museli jsme na ně mávat, aby si nás všimli. To jim samozřejmě nebránilo v tom, aby se na mě v síle čtyř mužů vrhli a brzy udolali.
Poklad byl nalezen velmi rychle. Prozradili nás zřejmě srny, které tam neustále šmejdili a nadělali tam mnoho výmluvných stop. Horší to bylo s nalezením Martina. Naštěstí nám Štěpán tajně prozradil, že kolem stopy čmárá špičkou meče. I tak Nemesi ořádně provětrali plíce a zbavili se na chvíli mrznutí v nohách.
Zpáteční cestu do Lipůvky provázely pochyby, zda cukrárna, v níž byl Peťa před měsícem na kole, skutečně existuje a je otevřená. Pochybnosti byly tak velké, že byl Peťa preventivně vyválen ve sněhu, aby tak nemusel být trestán v bahně na návsi. Nicméně obavy byly liché. V Lipovce se v pozdním sobotním odpoledni dají koulit rakvičky aspoň na dvou místech.

© 2005-2019 Panteři a Kokino
verze 3.0.0