Výprava Lesní Jakubov

15.3.1997


Zápis z kroniky... |

Zápis z kroniky... - Malý Walden u Skleného n.Oslavou

Výprava Lesní Jakubov
Sobota 15.3.97.
Účast: Jirka Šedivý, Jeník Krčál, David zatočil, Pepa, Petr Pavelka, OS, FV, Štěpán Žampach, Martin Klauda
Sraz máme v 8.15, v 9.35 jede osobák na Jihlavu. Na nádraží jsme s řádným předstihem, sedíme ve vlaku a vlčata si krátí poslední tři minuty čekání do odjezdu sborovým počítáním. Skoro jim to vyšlo. Tak se jim to zalíbilo, že odpočítávají, jak louho kde stanicujeme. Je trochu hlučné, připomíná to první třídu základní školy, ale rozhodně je to tišší než jejich volná zábava. Skauti cestou hrají kufr. Vystupujeme v Rapoticích a jdeme po silnici nejprve do obce a pak směrem na Újezdec u Rosic. Nějak se dostáváme na skryté armády. Pod stohem sena je ukrytý tank, vojáci jsou vtipně zamaskovaní v kupkách hnoje po poli. Jediné, co je prozrazuje, jsou jejich pravidelné rozestupy. V podezření jsme utvrzeni, když na nedalekém poli končí záhadnou šesticí sloupů elektrické vedení.
Odbočujeme do lesa. Je to takový pěkný liduprázdný les, občas nějaká mokřina. Pepovi nevadí, má kanady. Při úvodním zamyšlení si připomínáme, odkud odvozují své jméno skauti a co by to mohlo pro nás znamenat. Nesmí nám třeba vystřelit ve vlaku kokakola, stejně jako zvědovi nesměla cestou k nepřátelskému ležení vystřelit puška.
Před polednem zastavujeme nedaleko potoka u ohniště v pěkné kotlince. Bylo by ještě pěknější, kdyby jeho pravidelní návštěvníci odnášeli své odpadky zpět do civilizace místo toho odhazování do špatně maskované odpadové jámy pár metrů vedle. Rozděláváme oheň. Každý si může zkusit roztočit jiskru v hnízdě ze suché trávy. Komu se to podaří, dostane čtyři body do pocty ohně. Není to určitě zadarmo, ty plamínky v hrsti docela slušně pálí. Přece však většina je úspěšná. Pak přicházejí na řadu špekáčky. Ježek se nás pokouší naučit nový způsob, ale neujímá se to, protože špekáček přitom padá do ohně. Štěpán příjemně překvapil hořčičí. Mezitím několikrát zaháním neposlušná vlčata z okraje srázu nad kotlinkou. Několikrát vysvětluji Ondrovi, že nemá smysl ho tam fotit, protože by mu mamka určitě zakázala další výpravy se skautem. Po obědě se přesouváme o několik set metrů dál, do míst, kde se určitě v létě táboří. Je zde spousta stop po stanech, díry po kůlech, ale kupodivu nenalézáme žádný významnější předmět, který by táborníky prozrazoval. Přemýšlíme, jak by takové pátrání dopadlo na naší louce v Matějovci. Taky bychom nenašli ani jediný hřebík? Na louce hrajeme ringo - frísby. Je tu místo vlhko, Kosťa si stěžuje, že se u naší branky nemůže vrhat na zem. Trvale předsunutý je Pepa, má kanady. Hru končíme, když si Šedin vymknul kotník. Není to ale moc zlé, za chvíli už jdeme k blízké vodní nádrži. Jdeme kolem dvou opuštěných batohů. Není v mých silách zabránit omu, aby si několik rukou nepohrálo s vedle ležícím zapalovačem a dřevěnou vařečkou či lžíci. Někteří nadšenci plní své batohy zbytky zhořelé látky z nedalekého ohniště, i když se Šedinem ověřujeme křesadly, že se v tom jiskra nechytne. Pod hrázi je pěkný přepad vody, pod nějž se dá s nasazenou kapucí bez větší úhony vlézt. Je tam ale velice slizko, takže k nějaké úhoně by určitě došlo, kdyby se lezení neomezilo jen na mne. Šedinovi se pěkně houpe můstek, Pepa samozřejmě noří kanady do vody, Ježek potřebuje ještě jednou roztočit oheň a hlavně všichni mocně házejí žabky. Co chvíli některá cinkne do kovového zábradlí na němž stojí dva lidé, kteří se nijak viditelně nebojí. Tato nebohulibá zábava se daří přerušit až třemi udělenými desítkani kliků a stahujeme se do lesa. Na vhodném místě hrajeme bandasku, na níž Kosťa sice ohrnoval nos, ale pak si chce každý zkusit alespoň jednu opravu. Když jsme se všichni pořádně vyváleli, sestupujeme do údolí, kde se losuje mezi fotbalem a vybíjenou. Vyhrává fotbal. Štěpán s Ježkem jdou pokračovat v budování svého Vysněného ostrova na potoce. Ostatní zápojí ve stejné sestavě jako při ringu. Ani nevadí, že posledních pár minut na nás padá něco jako déšť se sněhem. Horší určitě bylo setkání Jeňova kotníku s Pepovou kanadou.
Zpátky půjdeme přes Lesní Jakubov. Nemůžeme jít napřímo podle azimutu, protože pole by už mohlo být zaseto a tak to trochu obcházíme lesem. Šedin nachází rozkvetlé podléšky. Začínám mít zlé tušení, že při tempu, které jsme nasadili, vlak nestihneme. Pepa si bude kupovat nové kanady s ocelovou špicí, ale uznává, že teď by se hodily asi jiné boty. Neustálým slovním bičováním se totiž snažím hnát naši výpravu na rapotické nádraží. Posledních třista metrů udržuji tempo už jedině sugestivní otázkou Kdo bude asi poslední? Daří se nám dorazit přesně ve chvíli, kdy už je slyšet dýchavičné chrochtání blížícího se vlaku. Naštěstí už Šedin s Jeňou a Davidem mají koupené lístky a tak se už za chvíli s úlevou vezeme k domovu. Zase hrajeme kufr. Šedinova zvláštní záliba je vymýšlet slova, která by se těžko hádala s ohledem na pravidlo, že ve vysvětlovaní se nesmí použít slovní základ hádaného slova. Např. podzemí. Nebo když jsem vymyslel lom, hned mi to opravil na kamenolom. Do Brna dojíždíme ozdobeni ruměncem ve tváři, protože ve vlaku se zase topilo jako ráno a nám nešlo otevřít okno. Jak strašné to tam bylo, dokumentují Ježkova slova pronesená na nástupišti: "Chudák Jeňa, on je ještě v tom vlaku!" Šalina nám navazuje tak těsně, že se počítáme až po rozjezdu. Nechybí nikdo. Není to už zdaleka tak pohodlné jako ve vlaku, skauti dohrávají kufr, vlčata klesla na zadní plošině k zemi a nad Petrem Velanem okusujícím drobnými sousty jízdenku se vznáší přezdívka Ňamlístek.

© 2005-2019 Panteři a Kokino
verze 3.0.0